Detail článku

Vliv chladu na člověka a nové poznatky pro první pomoc v hypotermii



 Studiem vlivů extrémních podmínek na člověka, především chladu, se věda zabývá přibližně sedmdesát let, i když zkušenosti s extrémním chladem jsou pochopitelně mnohem starší. Od 17. století pronikali stále častěji odvážní mořeplavci stále dále za oba polární kruhy a získávali nové poznatky o zemích věčného sněhu a ledu. 

 Prvním velkým zimním exodem bylo tažení císaře Napoleona I. na Rus v roce 1812, kdy především vlivem zimy, hladu a vyčerpání došlo k 90% ztrátám obou válčících armád, /1/. Dochované paměti jsou dodnes hrůzným čtením, žádný účastník tažení starší padesáti let celkové útrapy nepřežil. V roce 1875 byl poprvé přeplaván kanál La Manche (Angličan Matthew Webb na druhý pokus, za 21:45 hod uplaval téměř 63 km). Jeho voda je v  nejparnějším létě teplá kolem 15-16°C, což klade na každého plavce velké otužilecké nároky, /2-4/. V roce 1896 bylo na Aljašce objeveno zlato, z celého světa se sem sjíždělo desetitisíce dobrodruhů, avšak nástrahy „zlaté horečky“ mnoho z nich zahubily. V letech 1909-1911 byly dosaženy oba póly, ztroskotání Titanicu (1912) a vzducholodi Italia (1928) bylo světovou událostí, /5/. Podle četných svědectví vydrželi lidé z Titanicu ve vodě naživu nejdéle hodinu, teplota vody se pohybovala kolem 2°C. Od roku 1924 byli vystaveni extrémní chladové expozici i špičkoví horolezci při prvních pokusech o zdolání Mount Everestu. V roce 1932 přežil poprvé sám osm měsíců v Antarktidě na 80°8´ JŠ americký badatel Richard Evelyn Byrd (1888-1957), jeho každodenní záznamy a měření jsou prvním uceleným vědeckým materiálem. Téměř pološílený ztratil 30 kg na váze, /6/. Východní fronta 1941-43 druhé světové války byla rovněž strašlivým exodem. Svědectví přímých účastníků jsou určena jen nejotrlejším posluchačům.


   Za druhé světové války byly dle svědectví MUDr. Bláhy /7/ v koncentračních táborech prováděny pokusy na vězních vybraných k zániku. Byli nazí ponořeni po krk do velkých kádí s vodou schlazenou na teplotu 0°C a bylo zjišťováno, jak dlouho dokáží odolávat smrti a při jaké vnitřní teplotě. Voda má 28x větší tepelnou vodivost než vzduch, je dobrým chladícím médiem, dokonce lepším než volně sypaný led. Smrt nastávala v rozpětí od 12 do 60 minut při poklesu teploty krve na 27°C. V každém případě umírali zastavením činnosti srdce, tedy mrtvicí. Z hlediska vědy to byl velmi cenný poznatek, leč za cenu zločinu a nepředstavitelného utrpení.


   Vliv chladu na člověka poprvé u nás laicky zkoumal německý léčitel Priessnitz přibližně od roku 1820, systematicky se touto problematikou zabýval od roku 1906 MUDr. Chodounský a od r. 1921 MUDr. Syllaba. Rozsáhlejší pozorování přinesl Oldřich Liška (1910-1981), který navázal na průkopnickou činnost v organizovaném otužování pražského zlatníka Alfreda Nikodéma (1864-1949). Nikodém byl všestranně aktivní, do pozdního věku se věnoval též chodectví, jezdectví a napoleonské historii.
   Dle dochovaných záznamů uskutečnil Oldřich Liška svá pozorování účinků extrémního chladu sám na sobě v letech 1952-1958. Spolupracoval s odborníky v této problematice, především s MUDr. Václavem Zemanem, CSc., MUDr. Kvapilíkem, MUDr. Novákem, MUDr. Žákem, MUDr. Veselým, MUDr. Maňáskem, MUDr. Vaňkem, MUDr. Mohamplem, MUDr. Danielkou a dalšími. Sám začal s otužováním již 1.října 1928. V neděli 31. ledna 1954 plaval ve Vltavě v Praze Braníku za mrazu –20°C a od 1. října téhož roku se intenzivně všestranně připravoval na svá nejrozsáhlejší pozorování ve dnech 12.ledna – 13.února 1955.                           
   Tato měření a pozorování proběhla v šesti etapách při teplotě vody 0°C a vzduchu od –5°C až +5°C.

 

První etapa na výdrž ve Vltavě v délce 1 minuty byla zahájena za přítomnosti MUDr. Maňáska ve středu 12. ledna v 18 hod večer. Svědkem byl Vlastimil Žán a při dalších etapách byli přítomni jako svědkové a asistenti pro měření pánové Hlaváč, Musil a Cvrček. Teplota vzduchu byla –1°C, počasí bylo klidné, zamračeno, tma bez svitu hvězd i měsíce. Dvě hodiny před vlastním pokusem měl Liška (44,5 roku/174cm/107 kg/BMI 35,34) teplotu těla 37°C, měření bylo prováděno přesným lékařským rtuťovým teploměrem v ústech pod jazykem. Těsně před plavbou měl Liška jen v plavkách teplotu těla 36,5°C, srdeční frekvence byla 85. Do vody lezl podle svého zvyku levou nohou a levou rukou napřed pro osmělení na levé straně hrudi kvůli srdci, je to lepší přechod z pomalého do rychlého oběhu krve. Po osmělení celého těla plaval přesně 1 minutu. Pokožka příjemně pálila, byla narůžovělá, po výstupu z vody měl teplotu 36°C, tep 121, dech normální (17-20 nádechů/min), pocit příjemného tepla, ruce i nohy s normálním citem. Tělo nepotřebovalo zahřátí pohybem. Liška doporučoval 1 minutu plavby za těchto podmínek pro každého zdravého člověka, doporučoval tento trénink pro hromadné (klubové) cvičení, které nevyčerpává a neublíží, osvěží, otuží pokožku a vzpruží nervy. Liška poznamenal, že tento trénink neotuží tělo vnitřně, doporučoval ho pro otužilce-nováčka. Změřil, že vrácení teploty do původního stavu mu trvalo 15 minut.

 


   Druhou etapu plaval 3 minuty v neděli dne 16.ledna v 10 hodin dopoledne. Každou další etapu plaval vždy přesně vždy za týden, aby dodržel přesnost a pravidelnost k reagování těla na stupňující se požadavky prodlužování etapové plavby. Voda byla opět 0°C, vzduch 3°C, polojasno, téměř bezvětří. Dvě hodiny před plavbou měl teplotu těla 37°C, těšně před plavbou u břehu v plavkách 36°C, tep 90. Po ukončení třetí minuty ho začaly brnět prsty na rukou i nohou, pokožku měl bez citu, rumělkově červenou. Liška tento jev popisoval tak, že srdce se snaží více zahřát tělo, pumpuje proto rychleji a více krve pod kůži, malý oběh krevní se mění na velký a to omezuje kornatění tepen. Teplota těla po plavbě byla 35,5°C, tep byl již 142, dech rychlejší, 25 nádechů/min, v těle byl ještě pocit tepla, nohy a ruce však tupé, méně citlivé, pohyb mírně strnulý, k zahřátí bylo již nutné cvičení. Vrácení teploty do původního stavu trvalo 20 minut. Tento trénink doporučoval Liška již zdatným otužilcům s tím, že se nehodí pro každého muže hromadně, spíše pro otužilce juniory. Popisoval ho jako „zdravě vyčerpávající“, tělo otuží pod pokožkou až do svalů, vyžaduje zdravé srdce a plíce. Podle Lišky to je hranice, kde končí otužování pro běžného otužilce, aby zdravě ještě prospívalo po celý život.

 


   Třetí etapu plaval 5 minut v neděli 23.ledna opět v 10 hodin dopoledne, vzduch byl 31C, malý větřík. Dvě hodiny před plavbou měl teplotu těla 37°C, těsně před plavbou na břehu v plavkách 36°C, tep 85. Po ukončení plavby měl brnění rukou k zápěstí a nohou ke kotníkům, špičky všech prstů byly bez citu hmatu. Pokožka celého těla byla nachově červená, bez citu, lhostejná. Plavba byla těžší, začalo se projevovat tuhnutí svalstva a vyžadovala vynaložení větší síly. Podle Liškova popisu „proniká chlad až do kostí“. Teplotu těla po výstupu z vody měl 34°C, tep 140, počet dechů 28, pocit chladu a nutnost rychlostního cvičení pro zahřátí. Tuto etapu tréninku doporučil Liška pouze zvlášť zdatným otužilcům seniorům jako vrcholné docílení maxima za vyčerpání všech sil normální cestou. Prospívá podle Lišky ještě zdraví, ale jen za předpokladu naprosté kondice. Vrácení teploty na původní hodnotu trvalo 30 minut.

 


   Čtvrtou etapu plaval 7 minut dne 6.února ve stejném čase. Voda jako při všech trénincích byla 0°C, vzduch 1°C, bezvětří. Dvě hodiny před plavbou měl teplotu těla 37°C, těsně před vstupem do vody 35°C, tep 95. Po výstupu z vody byly zaznamenány tupé ruce až k loktům, nohy ke kolenům, svaly končetin začaly tuhnout, dech byl hluboký, pokožka po straně hrudi brněla a po celém těle byla sytě červená. Rychlost plavání se zpomalila, po plavbě Liška cvičil pro zahřátí z pomalých cviků do rychlých. Teplota těla byla 33°C tep 150, dechová frekvence 30. Tuto etapu otužování doporučil Liška jen pro zvlášť vybrané jedince, mistry otužilce, neboť žádá od těla více, než samo má. Zdraví již prý podle Lišky neprospívá, ale také ještě není nebezpečné. Otužilec musí být v naprosté kondici, v plné síle a svěžesti, částečně korpulentní s podkožním tukem, aby dobře snášel délku plavby, vrácení teploty na původní hodnotu trvalo 45 minut.

 


   Pátou etapu plaval 10 minut dne 30.ledna ve stejném čase, vzduch byl –2°C, mírný vítr. Těsně před plavbou měl Liška v plavkách na břehu teplotu těla 35°C, tep 85. Po výstupu z vody měl celé ruce až do ramen a nohy až do stehen tupé, jako dřevěné, bez citu, všechny prsty až na palce rukou se mu kroutily, musel plavat malá lehká tempa, aby nedošlo k natažení svalu a křeči. Dech byl značně těžší, pokožka celého těla úplně tupá bez citu a rudě karmínově červená. První kroky nejistě našlapoval, cvičení prováděl jen zlehka. V těle cítil podivný přetlak a částečnou slabost. Teplota těla byla 31°C, tep 145, dechová frekvence 30, vrácení teploty na původní úroveň již trvalo celou hodinu. Tuto otužileckou etapu označil Liška za vrcholné měření sil jen pro občasnou frekvenci (maximálně 2x za sezónu) absolutně zdravého mistra otužilce.

 


   Šestou a poslední etapu plaval 15 minut dne 13.února opět ve stejném čase, vzduch byl –2°C, počasí klidné, bezvětří. Těsně před plavbou po 15 minutovém cvičení na břehu pouze v plavkách poklesla tělesná teplota opět na 35°C z původních 37°C zjištěných dvě hodiny před plavbou. Tep byl 90. Při plavbě mu byl čas od 12. do 15. minuty věčností. Po výstupu z vody bylo tělo značně prokřehlé, dostavil se pocit sevření v krunýři, uvnitř těla pociťoval Liška podtlak a silné bušení srdce. Před očima byla vnímána slabá mlha, dech byl těžký, tempa malá a pomalá, na 50% musel Liška plavat s pevnou sugestivní vůlí. Tělo překonalo kritický bod, stalo se lhostejné, takže by bylo zřejmě již jedno být ve vodě i déle, v tomto okamžiku musí nastoupit železná vůle a logika, poté by následovala nevyhnutelná smrt z vyčerpání a podchlazení. Na břehu šel Liška krokem námořníka, částečně vysílen jako po plaveckém maratónu na 25 km, tělo měl karmínově Červené a ruce i nohy fialové, každá modřina byla znát zelenou barvou, hlavní žíly a tepny byly viditelně modré, kolena a kotníky bílé, prsty u rukou sevřené. Celé tělo bylo bez citu, nohy byly při chůzi necitlivé, cvičení na břehu bylo provázeno střídavými pocity přetlaku a podtlaku uvnitř těla i srdce. Teplota těla byla 30,5°C, Liška popisoval divný duševní pocit, který vyžadoval celé povahy mužů sportovců otužilců. Tep srdce byl již nepravidelný od 140 do 156 (síňová fibrilace), dechová frekvence 32. Plných 30 minut měl Liška pocit slabosti až k závrati a každá věc, kterou na sebe oblékal, se mu zdála studená. Při mluvení měl ústa křečovitě stažená a brada měla sklon k třesu. To bylo pro Lišku vypozorovaným signálem, že tělo má dost. Nemohl zapnout knoflíčky u košile, což je signál vyčerpání (otužilec musí trénovat tak, aby se mohl sám obléknout). Návrat teploty těla na původní hodnotu trval 1,5 hodiny, pocit zimy přetrvával, nedostavila se ani obvyklá žízeň. Tuto plavbu označil Liška již za hazard, která nebyla ani jemu požitkem. Sám uvedl, že jsou patrně na světě otužilci, kteří plavou ve studené vodě až 30 minut, ale stejně se nechtěl pokusit tento rekord překonat. Dokonce prohlásil, že nevěří, že může člověk vůbec zdravě přežít v 0°C vodě od 15 do 30 minut a že by rád takového fenomenálního otužilce viděl a sám jej vědecky změřil. Na základě svých zkušeností a dlouhodobých pozorování doporučil Liška plavbu na maximálně 3 minuty do –25°C vzduchu, maximálně 15 minut do –5°C a vzdušné otužování bez vody do –40°C vzduchu na 3-5 minut. Zásluhou O. Lišky došlo v roce 1967 k uznání otužování jako sportovní disciplíny a v roce 1968 se staly kluby otužilců členy Českého plaveckého svazu. 

 


   Další praktické zkušenosti s vlivy chladu na organismus přinesl František Venclovský (1932-1996), první suchozemec, který zdolal legendární kanál La Manche (30.7.1971 a 30.8.1975), /8/ a PaedDr. Jan Novák (1942), druhý suchozemský přemožitel kanálu La Manche a dalších vodních dálek. Venclovský vycházel z poznatků Oldřicha Lišky a jeho závěry svými výkony značně zrevidoval a posunul k vyšším metám. Již v roce 1963 trénoval v mrazu –28°C, 8.3.1981 plaval hodinu v Dunaji o teplotě vody 3°C. Dne 21.8.1989 absolvoval Fr. Venclovský spolu s Novákem 45 km štafetovou plavbu (střídání po hodině) po řece Angaře v čase 11:45 hod, teplota vody byla kolem 7°C a 15.8.1990 zdolal Fr. Venclovský se svým kolegou 23,6 km/7:27 hod v jezeře Bajkal o teplotě vody v rozmezí 4-9°C. Prodělal zde velmi těžkou krizi. Dne 28.12.1991 plaval Fr. Venclovský opět s Novákem za silného větru hodinu v Dunaji, voda měla 2°C, vzduch 0°C. Ještě 6.4.1996 plaval Fr. Venclovský (64 let!) ve Stražisku 50 minut ve vodě 1°C teplé.
   V roce 1967 překonal třetí stadium rakoviny náš nejstarší otužilec Dr. Ing. Ladislav Nicek, CSc. (nar. 27.8.1913), snad i díky svému otužování. Dodnes trénuje 3x/týdně v průběhu celého roku v řece Moravě, ačkoli mu táhne na 94. rok. Moderní lékařské úvahy považují i lokální zmrazení tkáně jako možnou léčbu onkologických onemocnění.

 


   Žák pana Venclovského, autor tohoto článku (nar. 9.9.1964), inspirován výkony našich otužilců světové třídy,  uplaval 28.12.1993 dva kilometry po proudu Vltavy o teplotě vody 2°C. V roce 1996 se neúspěšně pokusil o přeplavbu kanálu La Manche stylem prsa jako první suchozemec historie, což se mu povedlo v roce 1998 (jako 7. plavci historie stylem prsa), 62 km plaval 23:38 hod. Dne 21.1.2000 strávil 57 minut ve Vltavě o teplotě vody 1,5°C a vzduchu –2°C, inspirován prací /9/ podnikl v letech 2000-2005 vltavské sólo maratóny prsařským stylem, z nichž ten nejdelší v roce 2005 měřil 92 km od Slapské přehrady do Mělníka, trať byla zdolána za 29 hodin. První maratón tohoto druhu (1974) byl tak prodloužen téměř trojnásobně, ačkoli tehdy prohlásil profesor tělovýchovy Robert Kovalčík (1926-1978), že „není v lidských silách plavat více než 32 km ve vodě teplé do 16°C“. Dne 21.1.2006 jsem absolvoval za asistence a měření pana Ing. Ladislava Siegra, CSc., /10/ z fakulty Fyziky ČVUT FEL, MUDr. Vladimíra Krause a mnoha přátel plavbu v délce 65:26,48 minuty při teplotě vody i vzduchu 3°C. Teplota byla měřena dálkově přenosnou ústřednou na čtyřech místech (rektum, ledviny, játra, chodidlo), dále byla průběžně sledována srdeční funkce. Průběh tělesné teploty jádra a tepové frekvence v čase ukazuje graf č. 1 a 2. Pokus byl o to náročnější, že jsem před ním šest hodin aktivně asistoval při závodech otužilců Lednová Vltava, měl jsem rovněž mokro v botách. Když jsem za soumraku v 16:17 hod šel do vody, byl jsem od snídaně nalačno a žíznivý. Z grafu č. 2 jsou patrné síňové srdeční fibrilace od 55. minuty plavby. Otužuji se 35 let, v době pokusu mi bylo 41 let, měřím 190 cm, vážím 104 kg, tomu odpovídá Body Mass Index (BMI) 28,8. Po pokuse jsem byl dva dny na pozorování v Thomayerově nemocnici, neměl jsem ani rýmu. Červená čára na grafu č. 1 znázorňuje pravděpodobný vývoj mé tělesné teploty, kdybych neopustil vodu. Smrt podchlazením nastává přibližně v intervalu teplot jádra 27°C-29°C, i když jsou známy anomálie přežití bez následků při teplotě podchlazení 19°C. Na základě uvedených skutečností mohu konstatovat, že za daných podmínek popsaného výkonu byla z hlediska tělesné teploty dodržena bezpečná časová rezerva v délce přibližně 60 minut. Z grafu č. 2 však jasně plyne, že srdeční funkce byla od 55. minuty pokusu nepravidelná a bylo by proto již velkým hazardem přepínat síly po 70. minutě výkonu, kdy již mohlo dojít ke komorovým fibrilacím, končícím více jak z 90% smrtí. Snad mohu ještě jednou na tomto místě poděkovat všem svým kamarádům, kteří se o mě tak dobře starali. Bez odborného zodpovědného týmového jištění nelze v žádném případě podobné pokusy provádět!      
   Časopis Týden (1/2006) přinesl zprávu o Jihoafričanovi britského původu, právníkovi Lewisi Pughovi (35). Ten zdolal v roce 1992 kanál La Manche v čase 14:50 hod a v mrazivých mořích naplaval celkem 204 km. Vědci zkoumají jeho reflexy organismu, před startem v ledové vodě zvýší svou tělesnou teplotu na 38°C, což mu umožňuje déle vydržet plavat v ledové vodě.                  
   Tato anomálie byla potvrzena jak měřením z 21.1. 2006, kdy má teplota dokonce stoupla na 38,5°C - viz. graf č. 1, tak následným pokusem z 9.2.2006 s otužilkyní Alžbětou Pourovou (45). Její tělesná teplota vystoupila před pokusem na 37,5°C. Otužuje se 28 let, měří 160 cm, váží 86 kg, tomu odpovídá BMI 33,6. Ve vodě teplé 1,5°C za teploty vzduchu kolem 2°C vydržela přesně 40 minut (teplota jejího jádra byla 33°C, po dvou hodinách odborné dehypotermizační terapie byla zcela v pořádku) a vytvořila tak možná (ověřuje se) světový ženský rekord ve výdrži v tomto extrémním prostředí.   
   Oba pokusy potvrdily předchozí historické hypotézy o nutné psychicko-fyzické pohodě před výraznější (nad 30 minut) otužileckou zátěží a o neškodném a bezrizikovém otužování pro zdravé otužilce v délce pobytu ve vodě o teplotě do 3°C do 30 minut. Koho „rozhodí“ již 23. minuta, není opravdovým otužilcem. Dojde paradoxně ke zvýšení tělesné teploty a začínající pokles teploty v závěru této doby se zastaví u běžně trénovaného otužilce kolem 36°C. Délka tréninku 30-60 minut je vhodná jen pro nejzdatnější otužilce, a to s připraveným zázemím a odborným doprovodem maximálně 1x za sezónu. Trénink nad 60 minut již může být rizikový, tělesná teplota klesá rychleji (dochází k hloubkovému prochladnutí tkáně, tepelný průraz), též zátěž na srdce je značná. Lze doporučit jen otužilcům světové úrovně s dokonalým týmovým zabezpečením několikrát za život.    
  

 

Závěr:

    Lidé byli od nepaměti vystaveni chladu, který se pokoušeli překonat či využít. Již v antice bylo otužování doporučováno pro lepší zdravotní stav, kolem roku 1820 začal propagovat studené zábaly laický německý léčitel Priessnitz. První seriozní měření vlivu chladu na organismus byla prováděna  přibližně před 70 lety, u nás se průkopníkem v této problematice stal přibližně před 50 lety Oldřich Liška.  
   Současné poznatky, založené na měření vytrvalejších otužilců přesnějšími přístroji a bohatšími zkušenostmi, zcela jednoznačně odmítají  tradiční první pomoc při hypotermii (poklesu tělesné teploty přibližně na 32°C). Odmítají pohyb postiženého (rozcvičování, chůze), neboť bylo jednoznačně prokázáno, že přitom dochází k otevření velkého krevního oběhu a tělesná teplota postiženého paradoxně ještě v okamžiku „záchrany“ dále klesá (viz graf č. 1: od 66.-120. minuty stále teplota klesala, od 80. minuty jsem byl v záchranném voze, od 100. minuty v nemocnici, od 125. minuty zahříván elektrickou dekou, avšak minimum tělesné teploty nastalo ve 150. minutě, půldruhé hodiny po výstupu z vody!). To může mít smrtelné následky. Praktický pokus s otužilkyní Pourovou naopak potvrdil, že podchlazeného je nutno udržovat v přísném klidu, všemi dostupnými prostředky ho dopravit do tepla a zahřívat jeho jádro (především hrudník, břicho, záda) a pokud je při vědomí, podávat teplé nápoje. Pro zahřátí se dobře osvědčil spací pytel, aluminiové fólie a velká vrstva textilu, do kterých je hypotermovaný pacient zabalen. Textil je proléván v ideálním případě vodou (stačí kolem 10-12 litrů) o teplotě kolem 80°C, fólie zamezují úniku tepla. Při lití teplé vody je dobré mít druhou ruku pod vrstvou textilu pro kontrolu teploty, aby nedošlo k opaření pacienta. Teplé nápoje jsou pro tento účel účinnější (okamžité teplo) než alkohol (!). Nedoporučují se ani masáže periférií (končetin), po ohřátí těla (trupu) dojde k automatickému otevření velkého krevního oběhu, teplota končetin se sama zvyšuje (!) a po dosažení normální tělesné teploty (36,5-37°C) je pacient zcela v pořádku bez následného poklesu tělesné teploty během dvou hodin po zahájení záchrany. To je důležité zjištění, neboť v současné medicínské praxi dochází k nebezpečnému následnému poklesu teploty pacienta a k dosažení normální teploty o hodinu později.     
   Bylo by dobré, aby tyto pokusy s prokazatelně objektivními pozitivními výsledky vstoupily do podvědomí nejširší veřejnosti, ale především zdravotníkům a záchranářům, kteří by tak mohli účinněji zachraňovat životy obětem podchlazení.


Ing. Ing. Mgr. Richard Blatný, FINS.
otužilecký dálkový plavec
zakladatel a předseda Klubu Ledních Medvědů
 



Literatura:
1. Blatný Richard: Napoleonská encyklopedie, Aquarius, Praha 1995
2. Blatný Richard: La Manche – kanál slávy a prokletí, Aquarius, 1996
3. Blatný Richard: La Manche – veliké vítězství!, Aquarius, Praha 1999
4. Blatný Richard: Vltavou po vlastních, Aquarius, Praha 2002
5. Hubáček Miloš: Titanic, Panorama, Praha 1989
6. Byrd R. Evelyn: Sám a sám, Orbis, Praha 1966
7. Liška Oldřich: Vědecké otužování, rukopis, Praha 1955
8. Venclovský František: La Manche – můj osud, Naše vojsko, Praha 1974
9. Žídek Václav: Sám ve víru zdymadel,
10.  Sieger Ladislav: Vlivy extrémní zátěže na lidský organismus, habilitační práce ČVUT Praha 2007                           

 

Článek je publikován s laskavým svolením autora Richarda Blatného.


Written By: Kamila Svobodová
Date Posted: 30.1.2010
Number of Views: 14532

Návrat
);