Otužilec, plavec, silný a ctižádostivý muž toužící po slávě a vítězství, říkával: "Plavání se stalo mým osudem". V 90-tých letech na pravidelných setkáních otužilců, kterých se zúčastňoval, snil o ještě jednom velkém výkonu. S kolegou a na kanále La Manche následovníkem Janem Novákem, se kterým společně zdolali i další otužilecké a dálkoplavecké mety, chtěli plavat pod Niagarskými vodopády, a navíc v zimě.

František Venclovský byl voják z povolání a navíc nadějný boxer. Měl tajné plány, že se zúčastní olympiády v Římě, ale ty ztroskotaly na jednom služebním tělovýchovném cvičení, při němž se z můstku odrazil víc než měl a vletěl celou svou vahou do mezery mezi dvěmi žíněnkami. Následky byly katastrofální: těžký úraz páteře s vyhlídkou na invalidní vozík. Naštěstí patřil mezi lidi s obrovskou vůlí. Během roku, co ležel v nemocnici, se pozvolným a soustavným cvičením dopracoval k tomu, že začal pomalu chodit. Vrátit se k boxu už nemohl, a tak se rozhodl pro sportovní otužování a později pro dálkové plavby. Když začal plavat maratóny, dal si za cíl, že jako první Čechoslovák přeplave kanál La Manche. To se mu podařilo při jeho druhém pokusu 30. července 1971 za 15 hodin a 26 minut při teplotě vody 13 až 16 stupňů. (část citace z knihy Václava Žídka - Sám ve víru zdymadel)

František Venclovský zemřel 13. prosince 1996 ve věku 64 let po operaci, při které se zjistilo, že krevní sraženina ucpala cévu vyživující tenké střevo. To vše se stalo při dlouhém tréninku v řece Bečvě po nečekaně silném podchlazení, po kterém se ocitl na několik dní v nemocnici. Plavání se mu tak stalo nejen životním osudem, ale možná i znamením smrti.

Jeho kamarád Jan Novák nad rakví parafrázoval Venclovského.

„Já su tak nešťastné, moc nešťastné su!"

Plakát k výstavě

9.12.2016 Michal Moravec